Monarchie v současném světě

Copyright © prosinec 1997   Martin Přikryl

Pro svou esej na Základy práva jsem si vybral téma nazvané Monarchie v současném světě. Jen pro začátek bych rád uvedl definici:

Monarchie
jednovláda, forma státu, jejíž hlavou je monarcha (král, císař, vévoda). Rozlišuje se absolutní monarchie, v níž má panovník neomezenou moc a která je typická pro otrokářský a feudální řád, monarchie konstituční, v níž je moc monarchy omezována parlamentem a teokratická monarchie v níž hlava státu je současně nejvyšším představitelem církve.

Monarchie, jako forma vlády, vznikla ve starověku, a ve velké míře přetrvala ještě do minulých staletí, teprve během nich se ve většině států "západního světa" přetvořila v demokracii. Důvodem k tomuto jevu bylo, že vládnoucí monarchové nebyli schopni splnit nebo prostě nemohli uspokojit požadavky "prostého lidu." S narůstajícím počtem nesplněných žádostí rostla i nespokojenost poddaných.

Takto tomu bylo samozdřejmě vždy, ale ve středověku byla nedotknutelnost krále podporována církví a jejím tvrzením, že král je zvolen bohem, a že by tedy byl hřích mu odporovat. Teprve během minulých staletí, kdy moc církve slábla a zároveň vznikaly nové filozofie hlásající rovnost všech lidí, se začala i mezi prostým lidem daleko častěji objevovat otázka: "Nešlo by to i bez krále/královny?"

Toto vyústilo v postupnou přeměnu monarchií v jiné formy vlády. Tento proces byl zdlouhavý a v některých státech byl dokonce zvrácen, příkladem může být Francie. Tam došlo k koncem 18. století k revoluci a byla vyhlášena "první republika", v roce 1804 bylo obnoveno císařství v čele s Napoleonem I., ten byl 18. 6. 1815 poražen v bitvě u Waterloo, došlo k další revoluci, ale opět byla obnovena monarchie, která trvala až do roku 1848, kdy byla přerušena další revolucí, která vyústila v "druhou republiku". V roce 1852 Napoleon III. vyhlásil tzv. "druhé císařství," to vydrželo až do roku 1870, kdy došlo k povstání v Paříži, kde byla už po třetí vyhlášena republika. Ta byla zrušena během německé okupace, a po osvobození Francie, francouzi vyhlásili "čtvrtou republiku," která byla Alžírské válce nahrazena dosud trvající "pátou republikou" v čele s prezidentem de Gaullem.

Samozdřejmě, že v ostatních státech nebyla přeměna od diktatury k demokratickému zřízení tak dramatická jako tomu bylo ve Francii. Naopak, v některých zemích nedošlo k úplnému zřeknutí se panovníka, ale tato přeměna státní zřízení se byla vyjádřena pouze odejmutím většiny jeho práv, ale byl mu ponechán status hlavy státu. A a tak v řadě zemí vznikla tzv. "konstituční monarchie." V dnešní době je to jediná forma monarchie, která existuje na území Evropy, snad z vyjímkou Vatikánu. V ostatních oblastech světa, jako je například Blízký východ, ještě dnes existují diktátorské režimy a teokratické monarchie, ale tyto oblasti prošly odlišným kulturně-historickým vývojem, a tak je nelze srovnávat s Evropou.

Snad nejznámější konstituční monarchií současnosti je Velká Británie. K prvnímu omezení moci panovníka došlo v Anglii již roku 1215, kdy byla králem Johnem podepsána Magna charta libertatum. Král byl k tomuto donucen šlechtou, a podepsáním této smlovy jí přiznal určitá práva. Od roku 1263 se datují počátky anglického parlamentu, v té době zde mohli mít své zástupce pouze měšťané, rytíři a baroni. Roku 1640 začala anglická revoluce, která trvala až do počatku šedesátých let, a během které byl roku 1649 popraven anglický král Karel I. a byla vyhlášena republika. Obdobně jako ve Francii, tento stav nevydržel dlouho, již roku 1653 se moci chopil O. Cromwell a nastolil diktaturu. Ani on se na trůnu neudržel dlouho a roku 1660 byla obnovena vláda dinastie Stuartovců. V 17. století dochází k výraznému rozvoji parlamentarismu, který je završen roku 1689 podepsáním Bill of Rights. Během 18. a 19. století došlo k několika významným změnám v anglickém parlamentním systému. Roku 1707 byl sloučen skotský a anglický parlament a dochází k vytvoření jednotného státu Velká Británie, v roce 1800 zrušen irský parlament Aktem o unii. Roku 1832 byla schválena parlamentní reforma, která mimo jiné znamenala oslabení moci Horní sněmovny, rozšíření volebního práva a vedla k vytvoření konzervativní a liberální strany.

V současnosti je moc krále resp. královny ve Velké Británii velmi omezena, dá se říci, že nemá téměř žádnou. V téměř veškeré své činnosti je povinna postupovat podle rady vlády. V její pravomoci není ani tvorba zákonů, ani správa země, či vedení armády, i když všechny tyto činnosti jsou prováděny jejím jménem. I když má královna právo nepodepsat zákon schválený parlamentem (tzv. Royal Assent), předpokládá se, že tak učiní pouze se souhlasem jejích poradců. Role panovníka při tvorbě zákonů, je tady velmi formální, ačkoliv má královna právo, aby si vyžádala konzultaci o nových zákonech, případně svou osobou podpořila, resp. vystoupila proti projednávanému zákonu.

Moc anglické královny vůči parlamentu je dá nejlépe ukázat na aktu zahájení zasedání sněmovny (State Opening of Parliament). Když královna na začátku každého volebního období zahajuje zasedání sněmovny, přednese oběma komorám svou řeč (The Queen's Speech). V tomto projevu, který nepíše královna, ani její poradci, ale vláda, jsou vytyčeny hlavní body vládní politiky pro nastávající období. Každé otevírání parlamentu tedy začíná tímto proslovem a sněmovna nemůže začít svou práci dříve než je přečten. Je zřejmé, že tato funkce je pouze formální, zvláště když tento proslov nepřipravuje sama královna, ale je jí vpodstatě pouze předán k přečtení. Přesto má královna několik významných práv. Patří sem hlavně volba předsedy vlády (Prime Minister), i když ani v tomto případě nemá příliš volnou ruku, protože se od ní očekavá, že do této funkce vybere vůdce strany, která získala převahu v parlamentu.

Úloha krále v konstituční monarchii se příliš neliší od funkce prezidenta v parlamentní republice, kterou je náš stát. Ale je zřejmé, že i zde existují rozdíly. Největší je samozdřejmě v samotné osobě. Král má, tedy měl by mít, daleko větší vážnost. On se vlastně pro svoji roli narodí a nikdo se ho neptá, jestli to chtěl nebo ne. Pokud nemá pro tuto funkci vrozené přepoklady nemůže být po skončení volebního období nahrazen člověkem více vyhovujícím, jak je to možné u prezidenta. Král je svou rolí daleko více svazován a to klade na jeho osobu daleko větší nároky. Už od narození ho sledují sdělovací prostředky a zasahují mu do soukromí. Prezident ví, že když se mu něco nepovede, prostě nebude při příštích volbách zvolen. Monarchovi bude případná chyba vyčítána až do konce jeho života.

Přestože se v poslední době stále častěji mluví o budoucnosti a perspektivách britské monarchie a zdá se že neexistuje žádná výhoda kontituční monarchi vůči obyčejné republice, objevily se již počátkem tohoto roku na Balkánském poloostrově tendence pro obnovení monarchií. Důvodem k této zdánlivě nepochopitelné myšlence je politická nestabilita a ekonomické problémy. To nejen zdiskreditovalo současné vlády, ale vytvořilo se klima nedůvěry v parlamentní demokracii jako celku. Bývalí králové Rumunska, Bulharska a Albánie, ale také Srbska a Řecka nabízí četným nespokojencům "snadné" řešení - restauraci monarchie. Již před dvěma lety se po padesátiletém exilu vrátil domů bývalý bulharský král Simeon. V každém městě, kde se objevil dokázal shromáždit desetitisícové davy. Celkem vlídného přijetí se dočkal i rumunský král Michal, dokonce ho oficiálně přijel na bukurešťské letiště přivítat premiér Viktor Ciorbea.

Opoziční srbský předák Vuk Draškovič připustil během svého setkání se španělským králem Juanem Carlosem, že jedna z možných cest vývoje v zemi je obnovení monarchie v čele s následníkem trůnu Petarem žijícím v Anglii. Také albánský král, Leka, který žije v exilu v Jihoafrické republice, zareagoval na nepokoje, ve své jemu odepřené vlasti, prohlášením, "Návrat k monarchistickému uspořádání je jediným trvalým řešením situace v zemi." Naopak nejmenší šance na znovuzískání trůnu, majetku a sympatií "svého" národa má bývalý řecký král Konstantin, který svými přemrštěnými restitučními požadavky dokázal během posledních několika let proti sobě poštvat většinu Řeků.

Žádnou z balkánských zemí sice nečeká v blízské době návrat do doby králů a princezen. Ale zatímco se jejich vlády marně pokoušejí obnovit rovnováhu země, bývalí monarchové se snaží vyjít vstříc potřebám svých zemí. Michal se již lobbuje ve prospěch přijetí Rumunska do NATO a syn bulharského cara Simeona, Kyril, přijal pozvání prezidenta Stojanova ke členství v radě odborníků pro stabilizaci bulharského hospodářství.

Toto by se dalo shrnout do tvrzení, že v žádné ekonomicky silné a stabilní zemi nemá již dnes král ani královna své opodstatnění, i když není důvod ty již existující z jejich pozic nějakým podlým způsobem odstraňovat. Naproti tomu v nestabilních státech by silná ruka monarchy mohla dopomoci k vylepšení politické a ekonomické situace. Nezbývá než doufat, že Česká republika takovouto silnou ruku, potřebovat nebude.

Literatura a zdroje: